Naši zastupitelku Kristýnu Drápalovou sledovali

Naši zastupitelku Kristýnu Drápalovou sledovali. Tyhle devadesátkové praktiky v demokratické politice nemají co dělat! Je naprosto nepřijatelné, aby někdo čelil takovému tlaku a zastrašování. Kristýno, všichni na tebe moc myslíme.

Pokud úsilí Kristýny někomu stojí za to, aby vynaložil tolik energie na osobní nátlak, je to zároveň smutné potvrzení toho, že naše práce má smysl.

Vyzýváme všechny pražské politiky, aby se od podobných praktik distancovali a řekli jim důrazné NE! Za Kristýnou a její prací stojíme, zastrašit se nenecháme a pro město budeme pracovat dál.

Přečtěte si, co k tomu napsala Kristýna ⤵️

Mám za sebou složitou zimu. V prosinci jsem zjistila, že mě někdo sleduje. Nejprve mě na to upozornil kamarád, který si všiml divného muže, co nás sledoval v kavárně a později i venku. Kamarád se mě ptal, jestli by k tomu někdo mohl mít důvod. Když jsem se zamyslela nad tím, co řeším v souvislosti s pražskou politikou, nemohla jsem to vyloučit.
Ještě tu noc mě kolem druhé probudilo zvonění na domovní zvonek. Myslela jsem si, že je to omyl, ale v několikaminutových intervalech se zvonění opakovalo. Do domovního telefonu nikdo neodpovídal. Byl jsem vyděšená a zavolala policii. I potom jsem si ale myslela, že nejspíš jen hysterčím, protože takové věci se už přece nedějí. Říkala jsem si, že to třeba byl – v období vánočních večírků – jen nějaký zmatený opilec. Záznamy z kamer ale později ukázaly, že zvonil stejný člověk, který mě sledoval celý předchozí den. Byl to ten muž z kavárny. S nějakým dalším mužem mě navíc ještě večer přišel hledat i na večírek, odkud už jsem ale odešla domů.
V únoru potom soused objevil v břečťanu na plotě držák na kameru, která monitorovala náš vchod nebo moje okno. Domovní kamery potom ukázaly dvojici mužů, která tam přístroj umístila a později si ho zase vyzvedla.
Totožnost jednoho z těch mužů díky policejnímu prověřování znám. Bývalý policista, vyhozený po šetření GIBS, dnes nejspíš pracuje jako nájemný muž na špinavou práci. Patrně si ho na mě někdo objednal.
Když se tohle celé stalo, tak jsem v sobě kromě směsi jiných pocitů objevila jednu nečekanou emoci: úlevu.
To, co v posledních letech na magistrátu zažívám – a několik kolegů se mnou – je špína. Spoustu dnů se cítím, jako bych se s překročením prahu radnice propadla do špinavého hrnce s přepáleným olejem z fritézy, který ze mě odkapává ještě hodiny. Občas dny. Je strašně těžké to někomu popsat a s někým to sdílet. A právě to mi člověk, co si na mě sledování objednal, tak ulehčil: sledování se dá popsat a nemusím nikomu moc vysvětlovat, že to není v pořádku. Sledování přitom není nevysvětlitelný exces. Za posledních pět let vím o třech dalších lidech, kteří mají podobnou zkušenost jako já. Je to přímé vyústění toho, jak dnes politika v Praze vypadá – jedovatá houba, která vyrůstá z mnohem rozsáhlejšího, ale neviditelného podhoubí.
Co je to za podhoubí? Vytváří ho neformální síť politiků, vlivných úředníků a podnikatelů. Z magistrátu se jejich přičiněním stal takový svět za zrcadlem, kde je všechno převrácené. Ti, komu v práci pro město o něco dobrého jde, mají neustálé problémy. Dostávají vytýkací dopisy a nedostávají odměny. Na slušné lidi jsou posílány audity. Do dozorčích rad jsou dosazováni lidé, kteří městu v minulosti prokazatelně škodili. Nejvíc problémů mají ti, kteří se pro město snaží něco dělat – zatímco lhostejnost nebo nekompetence, pokud je provází ochota koukat se stranou, prochází bez problémů.
Když překročíte práh magistrátu, ocitnete se ve světě, kde je normální hrubost a ponižování. Když položíte zcela relevantní dotaz, můžete si hodit korunou, jestli přijde ignorance nebo posměšek: „Kdybyste tomu rozuměla, tak…“, „Kdybyste slečno podnikala dvacet let jako já, tak…“, „Já se to tom nebudu bavit s nikým, kdo žádný dluh nikdy nevymáhal…“. Říkáte na mikrofon něco, co se pánům nelíbí? Začnou se v sále nahlas bavit a smát. Jeden člen dnešní rady města nařizoval lidem v městské organizaci, ať se s Drápalovou nebaví, “ať je pro ně jako prašivá”. Rozhodně ale nejsem výhradní cíl: tohle je prostě kultura jednání, která dnes na magistrátu převládá.
Součástí podhoubí jsou i výhružky. Stává se mi, že za mnou někdo přijde se sdělením: „Tyjo, teď jsem mluvil s XXX a vykládal mi, že teď jsi jeho enemy“, „Tamten a tamten říkal, že kdyby byly devadesátky, tak ti třeba unesou dítě.“ Anebo naživo: „My víme přesně, co jste dělala poslední tři roky, paní Drápalová.“ Jsou to výhružky? Ne natolik, aby se proti nim dalo ohradit, ne prokazatelně.
Vědět, že si na vás někdo zaplatil sledování, není příjemné. Ale není to ani konec světa. Přineslo to spoustu vtipných momentů a zároveň jsem díky tomu prožila advent vážně jako čas setkávání s blízkými, protože mě každou chvíli někdo někam doprovázel nebo vyzvedával, takže jsem měla quality time i s lidmi, co si na sebe jinak čas nenajdeme. Sledování je to taková jednorázová zatěžkávací zkouška, kterou díky lidem kolem mě můj život zvládne.
To ostatní je mnohem delší a složitější zkouška. Je těžké žít v tom převráceném světě a mít důvěru v lidi, dobrou vůli, radost ze života. Člověk je do velké míry utvářen prostředím, v němž se pohybuje – a jak v tomhle sajrajtu zůstat dobrým člověkem? Každá hodina, kdy je člověk otevřeně v rozporu s tím, co se kolem něj děje, je vyčerpávající. A velkou částí mojí práce je prostě to, aby se do mě ta zloba vsákla, ale já jí pročistila a neposlala dál. Jenže občas stejně jsem unavená a protivná a pak mě to mrzí.
A jak to dopadlo se sledováním, ptáte se? Moc nijak. Objednatel si asi myslel, že mi dojde, kdo a proč mě chce vystrašit. Jenže lidí, co mě kvůli politice nemají rádi, je víc – takže si bohužel nemůžu domyslet, komu mám přestat dělat nepříjemnosti. Policie to řešila několik měsíců, ale potíž je, že zřejmě nejde o trestný čin; skončilo to přestupkovým řízením. Aby šlo o “nebezpečné pronásledování”, muselo by to trvat déle. Jenže důkazy jsou jen z jednoho dne – objev kamery se s tím z hlediska trestního práva spojit nedá, protože nelze dokázat, že monitorovala mě a ne někoho jiného z našeho činžáku o osmi bytech. „Vy víte jak to je, my víme jak to je, ale nemůžeme s tím nic dělat,“ řekl mi vyšetřovatel.
Moc nelpím na tom, že v politice budu – můj život by bez ní byl příjemnější. Ale jestli tam skončím, tak to určitě nebude kvůli sledovačkám – leda kvůli tomu, že kolem sebe nebudu mít dost lidí, kteří s tím nehezkým světem budou svádět svoje boje, budou mi v tom oporou a já jim. Protože to považuju za obrovské privilegium – moct dělat práci, na které doopravdy záleží, a společně s dalšími lidmi pracovat na věcech, co za to stojí. A za to jsem pořád vděčná.