Ať v roce 2020 umíme užívat svobodu
Milí sousedé,
přeji nám všem, abychom uměli v roce 2020 co nejlépe užívat svobodu. Vím, že to není jednoduché přání. Svoboda není jeden abstraktní pojem. Je jich u nás deset a půl milionu. Každý máme tu svou, konkrétní. Jenže se na každém kroku překrývá se svobodami ostatních lidí. Proto je nutné neustále vybírat, kterou bychom měli v danou chvíli a situaci respektovat víc, případně jaký kompromis mezi nimi najít.
V rodině to většinou jakžtakž dokážeme. Domlouváme se, co budeme dělat o víkendu, kdo si dá na návštěvě pivo a kdo bude řídit, pokud máme v rodině kuřáka, pak se nastavují pravidla, jestli se smí kouřit v bytě, na balkóně, v autě… Zvládáme kompromisy, chápeme, že je nutné ustoupit, a většinou kvůli tomu neděláme hysterické scény a neposíláme se bůhvíkam.
Na úrovni celé země jsme se to ale ještě nenaučili. Do krve se hádáme kvůli každé hlouposti. Začíná to v nejvyšších patrech politiky a postupuje směrem dolů. A kazíme tím život sami sobě i ostatním. Je přirozené, že v demokracii se střetávají svobody různých skupin lidí. Řešení ale nesmíme nacházet skrz hádky. Musíme používat diskusi a argumenty. Uvědomit si, že svobodu nemám jen já, že ji mají i ostatní.
Podstata každého státu je založená na vybalancování svobod. Policie a soudy omezují svobodu těch, kdo páchají trestné činy, a posilují svobodu nás ostatních chodit bez pocitu ohrožení po ulicích. Považujeme to za zcela přirozené. Musíme se naučit, že stejný princip se týká každého kroku v našich životech. Všechna velká témata, která řešíme, nejsou nic jiného než ono rozhodování v rodině. Můžeme jet autem v podstatě kamkoliv, nebo chceme ve městech dýchat čistý vzduch a neumírat na rakovinu? Pojďme se o tom bavit, stejně jako bychom se bavili o tom, zda si kuřák v rodině smí, či nesmí zapálit cigaretu v bytě. Smíme pronajímat svůj byt bez omezení turistům na nekonečnou party, nebo mají naši sousedé právo se v noci v klidu vyspat? Je to stejné, jako rozhodování, zda naše děti mohou mít ve svém pokoji den za dnem mejdan až do rána, když my jdeme druhý den do práce. Daně nejsou nic víc než otázka, kolik peněz z naší mzdy odvedeme do rodinné kasy, abychom z ní platili věci, které užíváme společně.
Mnohé země, v nichž nebyla demokracie tak brutálně přerušena jako u nás, se již o věcech naučily diskutovat. Ne dokonale, ale mnohem lépe než my. U nás jsme bohužel po roce 1989 přešli od totality, kdy za nás rozhodoval ústřední výbor KSČ, do druhého extrému: „Můžu si dělat, co chci, a nikdo mne v tom nesmí omezovat“. Jenže tak svět nefunguje a přivedlo nás to k obrovským problémům. Třeba proto, že si tady dělala co chtěla exekuční mafie a dnes velká část našich sousedů žije s celými svými rodinami na úplném dně. Prostě spolu nedokážeme rozumně mluvit. Představme si, že by to jako v naší zemi vypadalo v našich rodinách. Určitě bychom tak žít nechtěli.
A proto cítím, že je čas posunout naši zemi dál. V klidu diskutovat o tom, že věci nejsou černobílé a zvýšení jedné svobody logicky vyvolává omezení svobody jiné. A že to neznamená žádnou totalitu. Ať už chceme třeba pomoci těm, kdo za posledních třicet let zůstali na konci pelotonu, a tím pádem omezujeme práva lichvářů a firem, které zaměstnávají lidi za nedůstojných podmínek. Nebo máme touhu, aby naše děti žily v zemi, kde se dá v zeleném lese dýchat čistý vzduch, což znamená určitá omezení na straně těch, kdo naši zemi znečišťují.
Nebude to jednoduché, protože řada z nás na diskusi není zvyklá. Diskutovat nechce velká část těch, kteří mají všechno. Myslí si, že jediná cesta dopředu vede skrz jejich „drajv“, že jsou to jen oni, kdo táhne tuto zemi dopředu. Naopak ti, kdo mají velmi málo, si často myslí, že je vůči nim svět nespravedlivý. Ale je tu také velká skupina lidí, kteří si uvědomují, že svět není černobílý. Že spolu musíme slušně mluvit a nacházet rovnováhu. Že spolu nesmíme bojovat ale naopak je nutné společně pracovat na budoucnosti. Do roku 2020 nám všem přeji, aby takových lidí v České republice neustále přibývalo.
Srdečně a vděčně
Jan Čižinský