Pavel Vyhnánek o financování školství
Hodně se teď mluví o stávce, platech učitelů a financích pro základní a střední školy. Čert aby tomu ale rozuměl! A jak známo, kam čert nemůže, nastrčí politika. Takže se vám to pokusím vysvětlit já a ujišťuji vás, že to bude oproti vašemu očekávání nesmírně zábavné a poučné.
Střední školy jsou zřizovány kraji (hl. m. Prahou v případě pražských středních škol), které financují jejich provoz a investice. Vyjma prostředků na platy zaměstnanců, které poskytuje stát.
Základní a mateřské školy jsou oproti tomu zřizovány obcemi (městskými částmi v případě pražských základních a mateřských škol), na jejichž rozpočtových bedrech pak leží financování jejich provozu a investic. Opět vyjma platů zaměstnanců, které hradí stát.
Aktuálně se bojuje právě o platy, tedy veličinu, která je zcela v gesci státu. Pro vaši představu – jenom v Praze letos představuje státní dotace na platy ve školství částku 14,7 mld. Kč. Zjednodušeně řečeno se nyní vede spor o to, jaká část platového navýšení má jít do tarifu (platových tabulek) a jaká část do nadtarifních složek (nárokových a nenárokových odměn). Odboráři mají za to, že jenom plošné navýšení tarifu jsou jisté peníze. Stát má za to, že navýšení nadtarifních složek pomůže ředitelům škol zvýšit odměny aktivním a šikovným pedagogům, případně zlepšit příjmy mladým pedagogům, zatímco plošné procentuální navýšení tarifu by pomohlo nejvíce těm služebně nejstarším, nikoli však nutně nejlepším.
Komu tedy v tomto sporu držet palce? Není to černobílé, obě strany mají svým dílem pravdu. V obecné rovině samozřejmě přeji zaměstnancům škol co nejvyšší platy, vítám jejich postupnou aktivizaci a rozumím nedůvěře pramenící ze známého pořekadla ‚lepší tarif ve vlastní hrsti nežli nadtarif v hrsti Babiše‘. Osobně jsem však opatrným příznivcem vyšších nadtarifních složek, které ředitelům umožňují zohlednit aktivitu jednotlivých pedagogů a výsledky jejich práce.
Objem nadtarifních složek pro tu kterou školu navíc zohledňuje míru naplněnosti školy (což je obzvláště pro Prahu výhodné) a další aspekty jako třeba míru inkluze, zatímco tarif zohledňuje jenom odkroucené roky praxe zaměstnanců. Nic víc.
Výše platů je však pouze jedna část příběhu. Tou druhou je chystaná reforma financování škol ze strany státu, která určí celkový objem platových prostředků posílaných od r. 2020 do jednotlivých škol, nikoli platy samotné. O té se však moc nemluví.
Zní to neuvěřitelně, ale kraje, města ani školy stále neví, jak bude reforma vypadat a kolik v příštím roce na platy zaměstnanců škol od státu dostanou. V obecné rovině reforma spočívá v přerušení dosavadní praxe financování škol na základě počtu žáků a zavedení nové praxe financování na základě reálných nákladů, potažmo odučených hodin.
To dává do určité míry smysl, protože se preferuje kvalita nad kvantitou. Dopady reformy však vyhlížíme s obavami z toho, aby zaplněné pražské školy nedostávaly méně peněz než dosud a to ve prospěch poloprázdných škol v některých regionech. Představitelé MŠMT mě při osobních jednáních ujišťovali, že se to nestane, ale dokud neuvidíme čísla, neuvěříme. A je absurdní, že dodnes ta čísla neznáme.
Z důvodu opatrnosti jsme proto do připravovaného rozpočtu města pro r. 2020 zahrnuli rezervu 300 milionů Kč na kompenzaci případných negativních dopadů reformy na pražské školy. Žádná pražská škola nesmí dostat v příštím roce méně peněz!
Potvrzujeme tak, že školství je a bude pro Prahu absolutní prioritou. V roce 2019 vyčlenila Praha na provoz škol a posílení platů jejich zaměstnanců 2,2 mld. Kč a spolu s městskými částmi více než 6 mld. Kč na investice do školských budov.
To z nás dělá celorepublikového šampiona. V přepočtu na jednoho občana vydává Praha v oblasti školství bezkonkurenčně nejvíc ze všech krajů a měst. A u toho i zůstane. Protože vzdělání je tou nejlepší investicí do budoucnosti. Snad to brzy pochopí i česká vláda.
